Rozhovor: Edita Vopatová – Lezení je pro mě víc, než sport

Jak ses dostala k lezení? Pamatuješ si na svůj úplně první výstup?

K lezení jsem se dostala už v raném dětství. Vyrůstala jsem v lezecké rodině v Tisé, malé vesnici obklopené nádhernými pískovcovými skalami. Díky tomu jsem měla k lezení velmi blízko. Skály jsme měli doslova za domem a lezení bylo přirozenou součástí našeho života. 

Společně s rodiči jsme navíc hodně cestovali, takže jsem měla možnost poznávat různorodé oblasti a terény, nasávat atmosféru lezeckých míst a sbírat první zkušenosti. Tato kombinace prostředí, rodinného zázemí a cestování pro mě byla ideálním začátkem. 

Asi nejsilnější vzpomínku z dětství mám na svou první vytaženou cestu. Bylo mi kolem sedmi let a lezla jsem v Arcu na plotnách u Lago di Gardy. Cesta byla nějaká trojka, položená, skoro jsem se nemusela držet. Byl to pro mě silný zážitek, protože jsem poprvé cvakla lano do expresek. 

Jaký je to pocit, stanout na vrcholu skalní věže nebo vylézt svůj projekt?

Stanout na vrcholu skalní věže je pro mě odměnou za celou cestu vzhůru. Baví mě ten výhled, klid a vědomí, že už mě čeká jen sestup. Je to chvíle, kdy si můžu vydechnout, rozhlédnout se a vnímat místo z úplně jiné perspektivy. U těžkých projektů je ten pocit také silný. Po tolika pokusech, hledání správného způsobu lezení a chvílích pochybností přijde ten krátký, ale intenzivní okamžik radosti a hrdosti. 

Co tě na lezení nejvíc baví a naplňuje?

Na lezení mě baví pohyb na hraně vlastních možností a jeho neuvěřitelná různorodost. Každá cesta je jiná, a právě to dělá lezení tak pestrým a nikdy ne monotónním. Mám ráda ten začarovaný kruh. Něco trénuješ, zkoušíš znovu a znovu, až to nakonec vylezeš, raduješ se… a hned si hledáš další výzvu. Lezení je pro mě víc než sport. Je to životní styl. Miluju být venku v přírodě, na krásných místech, potkávat lidi s podobným nastavením, cestovat a objevovat. Právě tohle všechno dělá lezení tak výjimečné.

Zažila jsi někdy krizi, kdy ses chtěla na lezení vykašlat? Co tě tehdy podrželo?

Několik krizí jsem během svého lezeckého života už zažila. Motivace nikdy není stabilní. Jsou období, kdy jsem hodně namotivovaná a lezeckým životem doslova žiju, a pak přijde fáze, kdy je to o dost slabší. 

Hodně záleží na tom, jak se cítím, na povinnostech, práci a dalších faktorech. Každopádně lezení a cvičení se za ty roky staly mojí skutečnou součástí. Miluju pohyb a jakmile necvičím nebo nelezu, nejsem spokojená.

Lezení je fyzicky i psychicky náročné – jak se připravuješ a trénuješ?

Většinou trénuji na konkrétní projekt. Je to jednodušší, protože se můžu soustředit přesně na problémy, které daná cesta přináší. Když zrovna nic konkrétního nelezu, trénuji tak, abych byla po tréninku opravdu unavená. To je pro mě známka, že to mělo smysl. 

Psychiku moc netrénuji, ale občas si v hlavě promítám svůj projekt a připomínám si jednotlivé pasáže a lezecké kroky. Tím se vlastně tu cestu učím nazpaměť.

Musela ses někdy vyrovnávat se strachem? Nebo s nějakým zraněním? Jak jsi to řešila.

Ano, s obojím. Největší strach mívám v terénech, kde hrozí dlouhý nebo nebezpečný pád. Snažím se zklidnit dech a plně se soustředit na pohyb, abych neudělala chybu. Když cítím, že je to na mě moc velké sousto, nemám problém z cesty vycouvat. Hlavní je, aby se nic nestalo. 

Několik úrazů už jsem měla. Šlo spíš o lehčí zranění, ale většinou mě omezovala v lezení na několik měsíců. Například přetrhané vazy v kotníku, natržené poutko v prstu nebo oštěpařské lokty. Vyrovnávala jsem se s tím tak, že jsem to přijala jako fakt, který se stal. Naštěstí mě baví i jiné věci než lezení, takže jsem se věnovala něčemu jinému. Třeba jsem jela na trek, posilovala, běhala nebo vyrážela na výlety.

Jakou největší lekci tě lezení naučilo?

Lezení mě naučilo trpělivosti, pokoře a naslouchání vlastnímu tělu i hlavě. Že ne všechno jde silou nebo hned, a že největší výhrou není přelez, ale to, že se člověk dokáže rozhodnout správně — třeba i slézt zpátky. Naučilo mě překonávat strach, ale taky ho respektovat. A hlavně, že cesta sama o sobě je často cennější než vrchol.

Máš raději skalní lezení, bouldering, nebo soutěžní lezení? A proč?

Nejvíc mi je blízké lezení po skalách. Je to aktivita, kterou můžeš dělat celý život, a pro mě osobně má nekonečný rozměr. Na světě je tolik oblastí, tolik cest. Pořád je co zkoušet a kam vyrážet. 

Každá cesta je jiná, každé místo má svůj příběh. Bouldering mě taky baví, ale víc mě to táhne ke skalním cestám. Na druhou stranu, když trénuju na umělé stěně, tak tam mě naopak víc baví bouldrovat. Je to hravější, různorodější a můžu si víc pohrát s pohybem. Závodní lezení už mám za sebou. Byla to velká zkušenost a v jistých ohledech mi to také dost dalo. 

Máš nějakou oblíbenou značku, kterou na lezení oblékáš?

Rafiki a dál mám ráda Pranu a Patagonii.

Jaký kus vybavení od Rafiki máš nejraději a proč?

Kalhoty Chain jsou za mě TOP! Skvěle mi sedí a neomezují mě v pohybu. Další oblíbené oblečení jsou bundy Flynn II a Morena, kožich Tarifa a mikina Linya. A v teple ráda oblékám kraťasy Falaises a sportovní top Nago.

Máš nějakou svou oblíbenou oblast, kterou bys chtěla prozradit?

Ráda kombinují pískovec a vápno. Takže Labák a Ádr a z vápencových oblastí mám ráda Frankenjuru a španělské oblastí jako je Siurana, Margalef a Jaén. Za mě tyto všechny oblasti patří k nejlepším na světě.

Pořádáš i lezecké tábory pro děti. Co tě k tomu přivedlo? Plánuješ je i letos v létě?

Letos už pořádáme 12. ročník lezeckého tábora pro děti v Tisé. Nápad uspořádat první tábor vznikl ještě během mého studia na střední škole, kdy jsem pracovala na brigádě na jedné boulderovce v Ústí nad Labem a vedla tam lezecké kroužky. 

Chtěla jsem dětem ukázat i to, jak vypadá lezení venku na opravdových skalách, a Tisá vzdálená jen dvacet minut byla ideální volbou. První tábor měl obrovský úspěch, nadšení byli jak děti, tak i vedoucí. A tak jsme u toho zůstali.

Co bys poradila někomu, kdo s lezením teprve začíná a možná se bojí udělat první krok?

Já bych poradila nebát se a prostě to zkusit. Úplné začátky bývají vždycky nejisté. Ale jakmile ten první krok uděláš, většinou zjistíš, že to není tak hrozné, jak sis představoval/a. Když se přidáš ke zkušenému lektorovi nebo do kroužku, kde se lidi vzájemně podporují, všechno je hned snazší a příjemnější. Lezení není jen o síle nebo výkonu. Je to hlavně o radosti z pohybu, o tom být venku, překonávat sám sebe a zažívat malá vítězství. A ty stojí za to.

Ovlivňuje lezení tvůj každodenní život či vztahy? Cestuješ ryze za lezením do lezeckých oblastí? 

Lezení je už tolik let přirozenou součástí mého života, že se podle něj vlastně všechno točí – práce, volný čas i rodina. Pracuji jako trenérka a instruktorka lezení, v zimě často odjíždíme s dodávkou do Španělska za teplem a skálami, teď už i s naším devítiměsíčním miminkem. Díky lezení trávím spoustu času v přírodě, kterou tím pádem vnímám mnohem citlivěji a s větší vděčností.

Edito, děkujeme ti za inspirující rozhovor a přejeme krásné léto.