Jak na lezení v Labáku a Andalusii - čím se liší

Členka Rock Point týmu a ambasadorka značky Rafiki Edita Vopatová tráví podzim lezením ve slunné španělské Andalusii. Pracuje jako instruktorka na umělé stěně a ve volném čase leze v oblastech v okolí města Jaén. Oblast to pro ni není nová, dostatečně ji poznala během studentského pobytu v rámci programu Erasmus.

Jsou to dvě neprosto odlišná místa a to nejen v typu skály, ale také v prostředí a kultuře. Když bych to vzala postupně, tak strukturu skály na pískovci tvoří zrníčka písku a skála tvoří spíše rovné stěny po malých lištách či dírách. Na vápenci v Jaénu jsou krápníky, velké díry a dost sektorů je převislých. Podat dobrý výkon na pískovci se často odvíjí od teploty a tření skály. V Jaénu tohle hraje také samozřejmě roli, ale ne zas tak velikou. Po lezení na písku má lezec prodřená bříška na prstech a na vápně má lezec více prsty otlačené a hlavně má odřená kolena. Často tu lezec musí zakládat kolena do vhodných míst na krápnících nebo v dírách a to mu usnadní výstup. Používá se tu tzv. kneepad, což je chránič na kolena. Ten se na pískovci nepoužívá, zato se používají rukavičky do spár a místo zakládání kolen za krápníky se zakládají žáby do spár.

Další odlišností je jištění. Na pískovci je spousta klasických cest a i v těch sportovnějších cestách není tak dobré jištění jako na vápně v Jaénu. Lezec neřeší boj se strachem a boj o přežití jako na písku, ale koncentruje je pouze na lezecký sportovní výkon.  

Skály v okolí Jaénu jsou kompaktnější a jen výjimečně se někomu podaří ulomit kus skály. To se na pískovci děje častěji.

Kultura lezců je všude dost podobná. Přátelská atmosféra, sdílení zážitků s ostatními a pohoda. To se mi líbí, že je jak v Labáku, tak i v Jaénu. Jsou to lezecké oblasti, kam jezdí jen určitá skupina lidí a všichni se navzájem znají. Toto v těch velkých profláknutých oblastích ve Španělsku či jinde ve světě, kam najíždí lezci ze všech koutů světa, tak není. Kolikrát se ani člověk nedočká odpovědi na pozdrav. Ale naštěstí, že to takto není na těchto místech. V Labáku se dost řeší používání magnézia a vrtání nových cest. V Jaénu se zase lezci baví hodně o tréninku a jak posouvat svoje hranice.

Zvláštností je, že v Andalusii nejsou rozšířené lezecké umělé stěny. Tréninkové podmínky jsou tu oproti Česku mizerné. Jaén je stejně velké město jako Ústí nad Labem, odkud pocházím a boulderovka v Jaénu je pouze jedna, a to ještě s dost špatnými chyty od jedné značky. V Ústí a okolí máme mnohem lepší podmínky na trénink. Normálně mě trénink baví, ale tady raději lezu ve skalách a na závěr dne si dám nějaké cesty dvakrát jako trénink. Skal tu Španělé mají požehnaně a lézt venku se tu dá celoročně, takže není divu, že nikoho neláká jít na stěnu, když je venku krásně. Za to v Čechách nám nic jiného nezbývá, než jít na stěnu a lézt alespoň tam.

Úplně největší rozdíl je v prostředí. Labák se nachází v kaňonu řeky Labe, je to jedna velká oblast, všude jsou lesy, vše je zelené a večer se chodí na pivo ke Kosťovi. Jaén jako lezecká oblast tvoří několik sektorů. Vše se nachází do 20 km od města. Lezec potřebuje auto, aby se dostal k lezeckým místům. Do Labáku může člověk přijet vlakem a jít do skal pěšky. Jaén moc lesů nemá. Všude jsou spíše olivové háje, vyprahlá krajina, skály a kopce. Po lezení se jezdí na pivko a tapas do hospody, která je po cestě a pak všichni jedou k sobě domů do Jaénu.

Právě jsem Vám popsala základní rozdíly, mezi Labákem a Jaénem. Obě místa jsou kouzelná a doporučuji je navštívit!