Hodnocení obtížnosti ferrat - přehled a čtení stupnic

Ferraty (Via Ferrata) se nehodnotí podle skalní lezecké stupnice obtížnosti (jako např. UIAA stupnice, francouzská stupnice, americká YDS, saská stupnice apod.). Místo toho mají vlastní stupnice a kritéria hodnocení obtížnosti, který zohledňuje specifika zajištěných cest.

Hodnocení zohledňuje tyto parametry: 

• Technická obtížnost (náročnost lezení a pohybu po skále)
• Délka výstupu a převýšení
• Náročnost nástupu i sestupu
• Nadmořská výška a expozice (rizika se změnou počasí)
• Možnost výskytu sněhu a ledu
• Rizika padajícího kamení
• Stav jistících prvků (lana, kramle, žebříky...)
• Možnosti únikových cest

V alpských zemích se používá několik stupnic, podle lokality. 

Nejpoužívanější v Evropě je rakouská pětistupňová řada A – E podle horolezce Kurta Schalla, kterou zavedlo ve svých průvodcích vydavatelství Schall Verlag a používá se v současných špičkových průvodcích značky Alpenverlag. 

Rakouská škála přesně definuje jednotlivé stupně a lze si tedy lépe představit, jak těžká cesta bude. S tímto typem hodnocení se potkáte ale i v italských Dolomitech nebo v oblastech u Francouzskoitalských hranic.

A – jednoduché 

Mírně skloněné (delší) nebo svislé (kratší) žebříky. Železné kramle většinou v méně strmé skále. Ojediněle exponovaná místa, přesto však snadno zvládnutelná. Terén má dostatek dobrých chytů a stupů (s výjimkou žebříků přes skalní stupně). Zkušený lezec s dobrou rovnováhou a jistým krokem nepotřebuje na takových cestách žádné jištění. Pro děti a nezkušené se hodí mít krátké lano na horní jištění.

B – mírně obtížné 

Strmější skalní terén s exponovanými úseky. Svislé delší žebříky, kramle, železné stupy nebo řetězy. Některé pasáže jsou už namáhavé a vyžadují sílu. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 2 – 3. I mnozí rutinovaní skalkaři zde používají základní jistící prostředky. Začátečníci a děti už musí mít kompletní jistící výbavu. Pro jistotu mít krátké lano na doplňkové jištění.

C – obtížné 

Strmý až velmi strmý skalní terén. Celá cesta vede exponovaným terénem. Kolmé žebříky, kramle a stupy, které mohou být hůře dosažitelné pro nižší postavy. Časté svislé úseky jsou zajištěné jen ocelovým lanem. V některých místech může být cesta silově náročná. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 3 – 4. Delší stoupání už patří mezi náročnější akce a jistit by se měli v plném rozsahu i zkušení borci.  Začátečníci a děti by měli takovým terénem stoupat jen s doplňkovým jištěním ze strany zkušeného partnera.

D – velmi obtížné 

Svislý, často také převislý terén. Kramle a stupy jsou leckdy dost daleko od sebe. Velmi exponovaná a strmá skála, kde je téměř vždy jištění jedním ocelovým lanem. Delší svislé až převislé pasáže, v nichž je ve zvýšené míře nutná dostatečná síla v pažích. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a celkově v dobré fyzické kondici. Cestou se lze setkat s krátkými lezeckými úseky obtížnosti 1 – 2, jež nejsou zajištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Cesty této obtížnosti jsou vhodné jen pro zkušené, kteří jsou samozřejmě plně vybaveni jistícími prostředky. Doporučuje se obuv s podrážkou, jejíž vlastnosti se podobají lezečkám. Pro začátečníky a děti nevhodné.

E – extrémně obtížné 

Extrémní nároky na sílu, jistotu kroku (často v lezeckých botech) a především rovnováhu. Určeno pro specialisty a fajnšmekry. Tento stupeň obtížnosti se vyskytuje na zajištěných cestách velmi zřídka (např. Seewand). Úseky často zahrnují lezení. Ve zvýšené míře platí všechny charakteristiky popsané u obtížnosti D. Ojediněle se objevují velmi převislé úseky, klasifikované jako „F“.

Hlavní hodnotící stupnicí obtížnosti ferrat ve Švýcarsku je Hüslerova - K1-K6. 

Zajímavou metodu členění náročnosti použil ve svých knihách autor zavedených průvodců, Švýcar Eugen Hüsler. Ten dělí zajištěné cesty do čtyř kategorií. V každé kategorii pak používá třístupňové hodnocení obtížnosti (lehké, střední, těžké), přičemž v kategorii nejtěžších cest klasifikuje ve čtyřech stupních (poměrně obtížný, obtížný, velmi obtížný, extrémně obtížný). Na první pohled komplikované, ale ve skutečnosti velmi praktické a přesné.

V některých Hüslerových knihách charakterizuje náročnost cest graficky výstižný kříž, tzv. Hüsler-Klettersteigkreuz HKK. Ve čtyřech stupních charakterizuje obtížnost cesty ve čtyřech ohledech – síla, vytrvalost, expozice a potřebná zkušenost s pohybem v horách.

Od roku 2002 zavedl Švýcarský alpský klub (SAC) hodnocení pěších túr, které doplňuje klasické ferratové hodnocení, především z hlediska objektivního nebezpečí hor a často se týká nástupů a sestupů u celodenních túr, jejíž součástí ferrata je. Tedy hodnocení náročnosti túry k bodu nástupu a zpět.

T1 – pěší turistika. T2 – horská turistika. T3 – náročná horská turistika, možné úseky s řetězy. T4 – alpský terén, skalnaté, exponované úseky, náročnější orientace. T5 – náročný alpský terén, často bez cest, občas lehké lezení do II. stupně UIAA, možnost sněhových polí, místy potřeba jistit lanem, značení modrobílé. T6 – velmi náročný alpský terén, často bez cest, po ledovci, špatné značení, obtížná orientace, vyžaduje velké zkušenosti.

Ve velké oblibě jsou stále ferratové klasiky v Dolomitech nebo u Lago di Garda. Dolomitské ferraty jsou hodnoceny zejména stupnicí A-F, ale obecně italové hodnotí v pěti stupních a významově se výklad podobá stupnicím v německy mluvících zemích: F (facile) – lehké. MD (media difficolta) – středně obtížné. D (difficile) – obtížné. MD (molto difficile) – velmi obtížné. ED (estrema dificolta) – extrémně obtížné.  

Francouzi používají dvě stupnice. Ta starší klasická se podobá italské. F (facile) – lehké. PD (peu difficile) – méně obtížné. D (difficile) – obtížné. TD (trés difficile) – velmi obtížné. ED (extrement difficile) – extrémně obtížné.

Modernější stupnici vyvinul známý ferratový publicista P. Sombardier a dělí zajištěné cesty podle typu. Via ferrata école – lehká, cvičná cesta, vhodná pro začátečníky a děti. Via ferrata sportive – krátká cesta sportovního stylu, obvykle silově náročná, snadno dostupná z údolí. Via ferrata sportive / montagne – zajištěná cesta je součástí horské túry a je nutné počítat s objektivním nebezpečím.

V první řadě pečlivě nastudujte průvodce. Vybírejte cesty, odpovídající dovednostem, věku a kondici všech účastníků výstupu. 

Přibývá snadno dostupných a kratších ferrat, které jsou silově náročnější, tzv. sportovní ferraty. Něco jiného je pak celodenní túra ve vyšších polohách, kde zajištěný úsek je pouze částí cesty. 

Někdy nemusí být náročná samotná ferrata, ale náročnost zvyšuje přístup a sestup od ferraty. Zkrátka, není to jen o číslu stupně, závisí na řadě dalších informací. Nicméně pro vaši orientaci, jsou velkou pomocí.

• Lehké cesty – jednoduché trasy, pokud chybí přírodní stupy, jsou nahrazeny pohodlnými umělými (rak. A-B, F, K1-2).
• Střední cesty – pohyb strmějším terénem pečlivě zajištěnou cestou. Umělé pomůcky jsou na všech komplikovaných místech. Silově náročné jen ojediněle (rak. C, K3, PD).
• Obtížné až extrémní – jde o cesty, které už částečně vedou náročným terénem, ale jsou hodně dobře jištěné a obtížná místa se vyskytují spíš ojediněle. (rak. D-E výše, K4-6, D-E). S rostoucí náročností přibývá exponovaných úseků, silově a na obratnost i vytrvalost náročnějších pasáží a často i objektivní nebezpečí horského terénu.

• Přístup a sestup – delší nástupy zvyšují celkovou náročnost
• Výška a expozice – subjektivně zvyšují obtížnost
• Počasí – mokré nebo zledovatělé úseky jsou výrazně těžší
• Vybavení – ferraty bez umělých pomůcek (např. bez kramlí) jsou těžší
• Psychika – při velké expozici může být trasa pro někoho mnohem náročnější

Mezi úplnou základní výbavu ferratového vybavení patří: 

• Jistící set
• Lezecký úvazek
• Horolezecká přilba
• Ferratové rukavice
• Boty na ferratu
• Oblečení dle počasí (jako na horskou túru)
• Batoh (musí přesně sedět na zádech, pozor na váhu, která vás bude táhnout od skály)
• Nabitý telefon (ideálně s aplikací záchranka)